Můj život s autem: Nabíjí mě, když vidím, že moje práce pomáhá

Vyjíždějí k závažným případům, zachraňují lidské životy. Důležitá je pro ně rychlost i spolehlivost auta, kterým jezdí za zraněnými. Pojďte se blíže podívat na práci záchranářů.

23. 1. 2018 Modely

Ne nadarmo má jejich profese přívlastek „rychlá“, vždyť s rychlostí je spojena hned z několika pohledů. Důležitá je rychlost zásahu, rychlé rozhodnutí, ale také, a to dost možná především, rychlost, s jakou se dostanou ke zraněným.

Život a práci zdravotnických záchranářů pro Storyboard představuje MUDr. Ing. Robin Šín, MBA, záchranář a vedoucí lékař Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje. S ním současně otevíráme nový seriál s názvem „Můj život s autem“, v němž chceme poodhalit osudy lidí různých profesí, jejichž život je úzce spojen právě s tímto dopravním prostředkem.

Jak si člověk zvolí povolání, kde den co den podstupuje velké riziko? Povolání, při kterém na vás čeká nebezpečí doslova na každém rohu. Které je plné emocí, adrenalinu, radosti, ale i zklamání. Ne vždy se totiž podaří život zachránit. Podle Robina Šína je to něco, co každý sám na sobě spolehlivě pozná: „Tahle profese vás musí okamžitě chytnout.

Moc nevěřím tomu, že se k ní dá nějak složitě a vykonstruovaně propracovat. Já jsem vlastně po celá svá studia na lékařské fakultě vykonával stáž na rychlé záchranné službě a měl jsem hned jasno, že urgentní medicína je pro mě jasná volba číslo jedna. Ani jsem nepřemýšlel o žádné jiné variantě.“

Když doktor Šín zavzpomíná na své začátky, na mysli mu okamžitě vytane slovo adrenalin. Ten ho při výjezdech doprovází dodnes, jen s tím rozdílem, že při těch úplně prvních to bylo přece jen o něčem jiném: „Už jen to, že jedete s majáčkem a sirénou a auta před vámi uhýbají, je poměrně velký zážitek. Rychle si na nej ale zvyknete a ten adrenalin už nikdy nebudete mít tak vysoko jako při prvním výjezdu.“

Dnes si zvýšenou hladinu adrenalinu spojuje spíše s negativními jevy, především pak se špatným chováním řidičů, kteří podle něj často na silnicích před sanitkou zmatkují. Jako zlepšovák navrhuje, že by se na tuto oblast měly více zaměřit autoškoly při výchově nových řidičů.

Zpět ke každodennímu výkonu profese záchranáře. Možná byste se divili, na co myslí v první řadě, když dorazí na místo nehody. Překvapivě je to jejich vlastní bezpečnost. Protože jak doktor Šín říká: „Kdo zachrání záchranáře, když se jim něco stane?“ Ale jak je na tom v porovnání se známým rčením, které říká, že kovářova kobyla chodí bosa? Doktor Šín bez zaváhání odpovídá, že bezpečnost je pro něj jednoznačně na prvním místě: „Ať jedu kamkoliv, třeba i do nejbližšího obchodu pro pár rohlíků, tak se připoutám. A to samé vyžaduji i od ostatních členů posádky. Navíc mám malého syna, a když občas nahlédnu do kolemjedoucích aut a vidím, jak tam děti jen tak stojí mezi sedačkami nebo sedí bez autosedačky či podsedáku, tak pro to absolutně nemám pochopení. To je čistý hazard se životem.“

Profese záchranáře je hodně o sebevzdělávání a především pak získávání zkušeností z praxe. O tom ví doktor Šín své. Velký posun takto zaznamenal v přístupu ke zraněným na místě nehody. Oproti svým začátkům, kdy měl vždycky touhu pomáhat všem zraněným najednou, dneska už ví, že daleko efektivnější je udělat si na místě představu o tom, jaká má kdo zranění, kdo by měl dostat přednost, a až podle toho postupovat.

Náhlé zhoršení zdravotního stavu, následky partnerských hádek, celá řada pracovních úrazů nebo případy související s trávením volného času, zejména pak na letních a zimních dovolených. Běžné jsou převozy žen ve vysokém stupni těhotenství a výjimkou nebývají spontánní porody přímo
v sanitce.

Při otázce, jestli by dokázal určit nějakou místní „specialitu“, neboli neobvyklý typ případů, ke kterým na Plzeňsku dochází, však doktor Šín neváhá: „Vzhledem k velkému počtu silnic, které vedou kolem nebo přímo projíždějí zalesněným územím, tak u nás poměrně často dochází ke srážkám se zvěří. Sám jsem takto zažil srážku kance s motorkářem nebo srny s cyklistou.“

1. Jaký byl váš včerejší pracovní den?

To jsme zrovna měli dva výjezdy k dopravním nehodám, z nichž jedna byla vážná. Došlo k ní tady kousek za Tachovem. Řidička zjevně nepřizpůsobila jízdu stavu a povrchu vozovky, čelně se střetla s kamionem a musela být oživována. Následně byla letecky převezena do plzeňské fakultní nemocnice. Druhá nehoda byl sražený chodec, který přecházel mimo přechod.

2. Co vás přivedlo k profesi lékaře rychlé záchranné služby?

U mě to byla jasná volba číslo jedna. Vlastně po celou dobu studia na lékařské fakultě jsem chodil na stáž na záchrannou službu a ani mě nenapadlo to nějak měnit. Já jsem se zkrátka v té urgentní medicíně našel.

3. Co vás na profesi záchranáře baví nejvíc?

Jednou z nejdůležitějších věcí pro mě je, že opravdu rychle vidím výsledek své práce. Nejsem asi zrovna běžec na dlouhé tratě, kdy bych měl například v interních oborech hřejivý pocit z toho, že mám v delším časovém horizontu v péči pacienty s chronickými chorobami. Mně naprosto vyhovuje ten okamžitý výsledek.

4. A co vás pro změnu štve?

Jsem docela smutný z mladých pacientů pod vlivem alkoholu a nejrůznějších návykových látek. Na nich je totiž dobře vidět vývoj celé společnosti. Já když byl ve středoškolském nebo vysokoškolském věku a v partě jsme se opili, tak jsme se vždycky dokázali postarat jeden o druhého. To dneska bohužel nevidíte. Každý z nich se stará především sám o sebe. Klidně nechají kamaráda, se kterým se předtím x hodin společně bavili, někde ležet a ještě mají legraci z toho, že pro něj přijela sanitka, policie a tak dále. Je to pro ně zážitek, se kterým je dobré pochlubit se na sociálních sítích.

5. Jaké to bylo, když jste poprvé řídil vůz?

Mým prvním autem byla ŠKODA 110 a uvědomuju si, že jsem tehdy nebyl úplně zodpovědný řidič. Byl jsem takový ten typický machr, který hned všechno umí nejlíp, a přitom jsem ještě neuměl předvídat spoustu situací v provozu. Na to jsem přišel až časem. A jaký jsem měl pocit? Určitě to bylo něco na způsob „záchvatu“ svobody v kombinaci s opojným pocitem, že vlastně můžu jet kamkoliv.

6. Co byste dělal, kdyby neexistovaly automobily?

Asi bych jezdil na koni. (Pan doktor se dá do upřímného smíchu.)

7. Jak podle vás budou auta vypadat za 20 let?

Myslím si, že už vůbec nebudeme vědět, co je to nafta nebo benzín, a že taková ta běžná vozidla v provozu už nebude řídit člověk. Jenom věřím, že v záchranné službě se lidský element za volantem udrží.

8. Jaká byla vaše nejoblíbenější hračka V DĚTSTVÍ?

Nejradši jsem si hrál s jednou nejmenovanou stavebnicí plnou kostiček. Zejména jsem si oblíbil sadu zaměřenou na město. Její součástí byla pochopitelně také sanitka, nemocnice, doktoři a tak dál. Samozřejmě jsme si tu a tam hráli také na doktory a pacienty.

9. MÁTE nějakou neobvyklou historku, kterou jste zažil s autem?

Tak určitě bych sem zařadil dopravní nehody. Ty jsem zažil jak soukromě, tak i se záchrankou. Ta vůbec první se stala asi půl roku poté, co jsem vlastnil řidičský průkaz, a na základě této zkušenosti jsem si poprvé naostro uvědomil, jak důležitá je bezpečnost nejen řidiče, ale i ostatních členů posádky. Tehdy jsem střízlivý vezl opilého kamaráda z jedné akce, který se nechtěl připásat, a kdybych ho prostě nedonutil stylem, že buď se připoutá, nebo nikam nejedeme, tak dneska by tady zřejmě už nebyl. A já samozřejmě také ne. Byl to totiž čelní střet do pevné překážky.

10. Na jaké místo, kdekoliv na světě, byste se rád vydal autem?

V tom mám absolutně jasno. Napříč Spojenými státy americkými, od západu na východ nebo opačně. Chtěl bych si zažít ty změny počasí, krajiny a ty obrovské vzdálenosti. To musí být řidičský zážitek na úplně jiné úrovni. A klidně bych to absolvoval i s KODIAQEM.