Traduje se, že postupem doby se v průběhu 18. století na druhé straně Atlantiku, ve Francii a také v Rusku, začala prosazovat jízda vpravo, protože rozvoj hospodářství vedl k zavedení potahů se čtyřmi koňmi. Místo na kozlíku seděl vozka na levém zadním koni, aby mohl s bičem vpravo popohánět spřežení. A tak se stalo výhodnější míjení po levé ruce, a tudíž jízda vpravo. Ať to bylo jakkoli, svět se nejpozději v průběhu napoleonských válek rozdělil, přinejmenším pokud jde o dopravu, na dvě části: tu původní, jezdící vlevo, a tu „napoleonskou“, jezdící vpravo. Takže Francie a země, v nichž slavný vojevůdce uspěl, přijaly jízdu vpravo, kdežto ve zbytku světa s o to větší tvrdošíjností trvali na zachování jízdy vlevo.
K sjednocování jízdy vpravo přispěl především rozvoj automobilismu ve Spojených státech. Avšak i zde měly automobily dlouho volant vpravo. Na začátku 20. století se volant začal čím dál více objevovat na levé straně, a to z přirozených důvodů: takto se řidiči jedoucímu vpravo lépe odhaduje bezpečné míjení s protijedoucím vozem a také se posádce příjemněji nastupuje z chodníku. K přechodu na jízdu vpravo se postupně připojovaly všechny země v kontinentální části Evropy.
Jednou z posledních evropských zemí, která zavedla jízdu vpravo, bylo Švédsko. To si počkalo až do roku 1967, kdy už byl automobilový (ale třeba i tramvajový) provoz mnohem rušnější. Ovšem Švédové vše zvládli nečekaně rychle, doslova přes noc. Jednoho večera zaparkovali auta ještě postaru vlevo a ráno vyrazili na silnice v pravé části vozovky. Akce byla ovšem pečlivě plánovaná několik let.