Je yetti skutečný? Otázka, kterou se nadšenci zabývají již několik staletí, podnítila nesčetné množství expedic do bhútánské divočiny a dala vzniknout stovkám příběhů a nevysvětlitelných zpráv pozorovatelů. Fenomén „yetti” je pěstován místním folklórem, a dále tak láká do pohoří Himálaje v Bhútánu dobrodruhy dychtící po spatření mýtického stvoření.

Přitažlivost místa, ve kterém se nachází jedny z nejobtížnějších cest na světě, je taková, že ŠKODA sem dokonce vypravila vlastní expedici. A tak jsme vzali tři speciálně upravené vozy ŠKODA YETI za dobrodružstvím do míst, o nichž se mnozí místní obyvatelé domnívají, že jsou domovem yettiho – sněžného muže. Podaří se yettiho vylákat z úkrytu pomocí jeho jmenovce?

Dobrodružství začíná v indickém Dillí, kde s týmem odvážlivců nakládáme výstroj do prostorného zavazadlového prostoru vozů YETI a krátkým přejezdem se přesouváme k indicko-bhútánské hranici. Jak se pro zemi s oficiálním názvem „Bhútánské království” sluší a patří, má hraniční čára podobu velké zlaté brány, která od Indie odděluje příhraniční město Samdrup Jongkhar.

Jakmile se dostáváme do Bhútánu, dochází nám, o jak velké dobrodružství vlastně půjde. Již při výjezdu ze Samdrup Jongkhar se silnice začínají klikatit a jejich obtížnost cestou do hor vzrůstá. Asfalt je postupně nahrazen štěrkem, bezpečnostní hrazení mizí a po stranách cest tak zeje propast.

Po krátké zastávce ve Womrongu vozy znovu zkontrolujeme a vyrážíme na cestu do tábora Lingkhar v Tashigangu, kde strávíme noc. Cesta z Womrongu do Tashigangu je vůbec jednou z nejnáročnějších v této zemi, místní jí nazývají „cesta smrti”, a to kvůli velkému počtu řidičů, kteří zde při zdolávání až čtyřiceti tisíc zatáček přišli o život.

Jak se dalo čekat, YETI to vše zvládá bravurně. Ačkoli mnohokrát testujeme paket pro špatné cesty, pohon všech čtyř kol drží vůz s jistotou na zemi a poskytuje nepřetržitou trakci. Pokračujeme však jen pomalu, protože cesta je opravdu velmi špatná a musíme se navíc vyhýbat i chodcům a dobytku. Jak se konvoj opatrně blíží k Tashigangu, stává se třetí rychlostní stupeň normou.

První den expedice zakončíme v Lingkhar Lodge, místu odpočinku v uspěchaném městě Tashigang, které se nachází ve výšce asi 1100 m n. m. Zde máme možnost doplnit palivo do našich vozů YETI, načerpat síly a trochu se prospat před přejezdem do Meraku, bájemi opředeného domova yettiho.

 Řízení v Bhútánu

Pro řidiče z Evropy je cesta na bhútánských vozovkách překvapením. Podobně jako v mnoha jiných asijských zemích jezdí Bhútánci vlevo a většina vozů má pravostranné řízení. Jen 62 % cest v Bhútánu má zpevněný povrch, dalších 38 % má nezpevněný povrch, od hrubého štěrku až po velmi špatný povrch, který projedete pouze autem s pohonem všech čtyř kol a solidní světlou výškou.

Ačkoli je Bhútán rozlohou malá země (vzdálenost z východu na západ je 300 km a ze severu na jih 150 km), je převážně hornatý. To znamená, že cesta mezi dvěma vesnicemi, které jsou relativně blízko, může vinou klikatých cest stoupajících a zase klesajících podél úpatí hor a břehů řek zabrat několik hodin. Těžko pak uvěřit, že 80 % obyvatel Bhútánu žije více než dvě hodiny cesty pěšky od nejbližší silnice.

Den druhý

Z Tashigangu (1100 m n.m.) do Meraku (3 530 m n.m.)

Druhý úsek expedice začíná opravdu velkolepě a strmě se klikatící cesty se stávají stále záludnějšími. Propasti na stranách silnice jsou čím dál děsivější, a kvůli velkým kamenům a rychlým změnám profilu vozovky neustále hrozí, že konvoj skončí na samém okraji cesty.

Jak se naše vozy ŠKODA YETI šplhají vzhůru, stojí před řidiči další výzva. Téměř ve třech kilometrech nad mořem se pokouší o všechny kromě těch nejzkušenějších dobrodruhů výšková nemoc. Cesta pokračuje a je stále těžší chytit dech, mluvení pak vyžaduje značné úsilí. Našich YETI se to naštěstí netýká. Jejich přeplňované turbomotory pracují v řídkém vzduchu bez sebemenších problémů.

V této nadmořské výšce jsou nezbytné zastávky, které řidičům umožní aklimatizovat se. Ačkoli místní obyvatelé, kteří zde v početných vesnicích žijí, jsou na život v takových podmínkách dokonale adaptováni, ti, kdo bydlí v úrovni moře, si musí dát načas, aby se vyhnuli ochromujícím účinkům výškové nemoci.

Po téměř dvou dnech cesty konvoj konečně přijíždí ke svému cíli – vesnici Merak na okraji přírodní rezervace Satkeng. Až do roku 2014 zabrala cesta z nejbližšího města do Meraku tři dny chůze. Díky novým cestám, které byly dokončeny před dvěma dny, nyní trvá hodinu. Avšak ačkoli je vozovka jednou z nejnovějších v zemi, jde stále jen o rozježděný štěrkopísek.

V Meraku začíná opravdová cesta po stopách yettiho. K týmu se připojují místní průvodci, aby je dovedli na místa, která jsou pro pozorování nejvhodnější, a hra o to, zda se opravdu připojíme k těm, kdo mohou říct, že viděli ono bájné stvoření, začíná. Ve vesnici lidé vyprávějí příběhy o jeho výskytu – někteří tvrdí, že zahlédnout yettiho přináší smůlu, jiní trvají na opaku. I přesto člověk jen těžko nepodléhá kouzlu takových příběhů a zápalu tuto záhadnou bytost spatřit.

Bohužel, ani po hodinách upřeného pozorování dechberoucí horské scenérie se yetti neobjevuje. Pro místní to není žádné překvapení. Mezi vesničany má mýtus větší sílu než realita a ačkoli zde skutečně panuje víra, že záhadné stvoření se opravdu potuluje horskými porosty, velmi málo z nich jej skutečně vidělo na vlastní oči.

Jen s těžkým srdcem si tým ŠKODA užije poslední večer bhútánské pohostinnosti a následující ráno vyráží na pouť zpět do základního tábora v Samdrup Jongkhar. Sněžný muž nám sice unikl, ale YETI značky ŠKODA znovu dokázal, jak nesmírně spolehlivé stvoření to je.

Auta na expedici

Expedice ŠKODA po stopách yettiho měla k dispozici tři vozy YETI OUTDOOR, všechny z montážního závodu v Aurangabadu, který se nachází ve středozápadní Indii. Jednalo se o standardní sériové modely vybavené volitelným Paketem pro špatné cesty. Paket, který si mohou do svého YETIHO objednat všichni zákazníci, nejen horští dobrodruhové, zahrnuje spodní kryt motoru a převodovky z termoplastu, plastovou ochranu brzdového a palivového vedení a chráněné vedení kabelu ruční brzdy. Všechny modely jsou vybaveny rezervním kolem uloženým tak, aby šetřilo místo. Na naší 680 km dlouhé cestě jsme však nepíchli ani jednou.

Yetti

Yetti, kterého obyvatelé v okolí Meraku nazývají „Migoi”, je součástí bhútánského, nepálského a tibetského folklóru již více než tři staletí. Ačkoli lidé z Himálaje údajně uctívali jakousi „Bytost ledovců”, první písemné zmínky o dvounohém stvoření žijícím v horách se v západní kultuře neobjevují až do začátku 19. století.

Během výprav západních horolezců do himálajských vrcholků ve 20. letech 20. století byly stále častěji dokumentovány případy, a to dokonce i uznávanými průzkumníky, kdy byla spatřena záhadná horská bytost. V 50. letech 20. století debata o existenci yettiho vygradovala, když Sir Edmund Hillary a Tenzing Norgay oznámili nález stop ve sněhu, jejichž původ nebylo možné vysvětlit. Když se tento příběh stal zprávou číslo jedna, financovaly noviny napříč Evropou rozsáhlé výpravy za yettim.

Ve 21. století se těžiště přeneslo spíše do oblasti vědeckého bádání, přičemž byla ověřována pravost některých starších důkazů a objevilo se mnoho nových vysvětlení. Poslední známý výzkum provedly univerzity v Oxfordu a v Lausanne, které dospěly k závěru, že ačkoli existenci yettiho zcela vyloučit nelze, důkazy naznačují, že se pravděpodobně jedná o druh medvěda.