Výběr toho nejlepšího ze světa poznávacích značek

Seriál Tajemství poznávacích značek navštívil 11 zemí, ve všech se snažil přiblížit systémy tamních poznávacích značek (PZ) a zajímavosti, které se s nimi pojí.

Značky na náraznících aut jsou dnes nedílnou součástí života motoristů. Jejich historie začala ve Francii. V roce 1783 tam král Ludvík XVI. nařídil, aby pařížští kočí měli na svých kočárech plaketku se jménem a adresou. Cílem bylo snížit kriminalitu v pařížských ulicích.

Francouzský systém však platil pouze na ulicích Paříže, díky čemuž si titul země s prvním celostátním alfanumerickým systémem poznávacích značek vysloužilo Španělsko. To přijalo první systém PZ téměř před 120 lety, konkrétně v roce 1900, a první poznávací značka měla podobu PM-1. Označovala automobil značky Clément a byla registrovaná v hlavním městě ostrova Mallorca. Tento systém však ve Španělsku již dávno neplatí – momentálně tam mají už třetí systém.

Zemi s nejstarším stále platným systémem poznávacích značek ze všech zemí prezentovaných v seriálu je třeba hledat o něco více na sever a o pár (tisíc) metrů výše nad mořem. Je jí Švýcarsko, které přijalo svůj aktuální systém již v roce 1933 a ten od té doby platí beze změny. V některých kantonech však již začínají docházet možné kombinace znaků, takže je možné, že se tento systém bude muset v dohledné době změnit.

Pověstné britské pošmourné počasí na silnicích rozjasňují dvoubarevné PZ, které jsou ve Velké Británii vepředu bílé a vzadu žluté. Je to zásluha zákona z 20. let, podle kterého nesmí zadní světla automobilu svítit bíle, a to včetně odrazek. A vzhledem k tomu, že britské poznávací značky jsou povinně reflexní, vztahuje se tento zákon i na ně. Místo bílé tak zvolili žlutou, protože je spolu s bílou nejkontrastnější barvou k černému textu. Mimochodem kvůli tomuto zákonu byla v Británii zpočátku nelegální také bílá couvací světla, až po několika letech dostala výjimku.

V Rusku, podobně jako ve Švýcarsku, reálně hrozí, že se v některých oblastech v dohledné době vyčerpají dostupné kombinace a bude třeba systém upravit. Ať už však bude tato úprava jakákoliv, je téměř jisté, že jedno specifikum ruských PZ se nezmění – stále si je přečte i člověk, který neumí azbuku. Na ruských značkách se totiž objevují pouze ta písmena azbuky, která existují také v latince. Celkem jich je 12 a účelem je, aby ruské PZ byly snadno čitelné i v zahraničí.

Indie je druhá nejlidnatější země na světě a dalo by se tedy předpokládat, že tam bude problém s nedostatečnou kapacitou zbývajících kombinací PZ ještě palčivější než ve Švýcarsku a Rusku. Opak je pravdou. Recept na úspěch obsahuje několik přísad, ale hlavní ingredience je velice prostá – více znaků. Indie má ze všech zkoumaných zemí nejdelší poznávací značku, která sestává z celkem 10 znaků.

Lidnatější než Indie je Čína, žije v ní přes 1,4 miliardy lidí, přesto si její systém vystačí s pouhými 7 znaky, tedy stejným počtem jako Česko nebo Velká Británie. Jak je to možné? Ze dvou důvodů. Prvním důvodem je malý trik – první znak je totiž čínský a používá se přes 30 různých možností. Hlavním důvodem je však to, že se v největších čínských městech vydává jen omezené množství poznávacích značek. O tom, kdo se stane majitelem poznávací značky, tak například v Pekingu rozhoduje loterie, v Šanghaji zase aukce. V roce 2018 byla průměrná cena vydražené šanghajské PZ téměř 14 tisíc dolarů a pravděpodobnost výhry v pekingské loterii byla podle The Economist 0,2 %. Dobrou zprávou ale je, že kdo jednou čínskou PZ získá, ten ji má napořád.