Jak vznikala vánoční kampaň

Sebe samu vidí jako vcelku kreativní osobu, kterou baví vizuální tvorba. Když Vera Matys vyjmenovává seznam svého profesního zaměření, u jednoho slova se zvlášť upřímně usměje. Ilustrace. Očividně je to segment, který ji baví, a možná i definuje, ze všeho nejvíc.

Vera by měla ráda svůj život vybalancovaný a to se jí poslední dva roky bezesporu daří. „Mám tolik práce, jako volného času a můžu si vybírat takovou, která mě baví nebo projekty, pro které se hodím“.

Po dlouhých letech totiž Vera opustila „jistotu“ zaměstnání v reklamě a vrhla se do neprobádaných vod freelancingu. I když přiznává, že s přechodem na volnou nohu příliš neriskovala, neb měla určité zázemí, velký kus odvahy takové rozhodnutí rozhodně chtělo.

Když je však nejsilnějším atributem rozhodovacího procesu svoboda, pak získávají kroky nasměrované k definovanému cíli na větší jistotě.

Vera působí, že se její rozhodnutí vyplatilo. Svému okolí nabízí usměvavost a příjemnou náladu bez neustálého stresu. Když totiž nepracuje na zákazníkem svěřených projektech, může se věnovat těm svým, z „nekonečně“ dlouhého seznamu. Aby takovéto pracovní nastavení mohlo dobře fungovat, je zapotřebí si z vlastnosti jménem Disciplína udělat velmi dobrou přítelkyni. A tu Vera má.

Tak jako lékař, řezbář nebo mechanik, disponuje také Vera svými pracovními nástroji. Těmi zásadními jsou především její hlava a pravá ruka a používá je, když své nápady a návrhy zpracovává klasickou kresbou. Její ohleduplné smýšlení se v ní občas ozývá, když si uvědomí, kolik naskicovaných papírů musí vyhodit, než se dobere ke kýženému výsledku. A ani neustálé gumování, které je s tímto druhem procesu neodlučně spjaté, nepatří logicky k výčtu jejích oblíbených činností, i když to lze z jistého úhlu pohledu vnímat i jako „očistný“ proces.

Vera má ráda i digitální tvorbu, tak tedy kombinuje. Vnímá ji, na rozdíl od té původní, jako čistší a praktičtější: „Vždycky můžu udělat krok zpět, navíc šetřím barvy, tužky i papír.“ Přestože v práci s hardwarem a softwarem vidí obrovskou přidanou hodnotu, k manuální tvorbě a vlastně i manuálním typům práce obecně, se moc ráda vrací. Je pro ni opravdová. Ilustrátorka to definuje jako únik od všudypřítomné techniky, jež nás neustále obklopuje.

Vera ve své profesi vytváří umělecká díla, k nimž potřebuje inspiraci. Tu vidí všude kolem sebe, ale ze všeho nejvíc také přímo v sobě, prostřednictvím zážitků z dětství: „Dodnes čerpám z období, kdy mi bylo hezky a tyto pocity promítám do svých projektů.“ Kromě zažitých vlastních pocitů jí inspiraci přinášejí také lidé, a to především ti, kteří sami obdobně tvoří. Vera připouští, že někteří z nich ji dokonce ovlivnili v samotném jejím tvůrčím myšlení. S velkým obdivem hovoří o Karlu Zemanovi nebo otci a synovi Svěrákových. Kdo jí však svými uměleckými počiny učaroval absolutně, je Tim Burton. Inspirace k Vere proudí také z galerií, uměleckých výstav a festivalů, jež hojně navštěvuje. Jen si je pečlivě vybírá.

Barvy jsou pro Veru Matys více uchopitelné než „záležitosti kolem“ dcery bohyně Mnémosyné. Následuje přímou cestu k okamžitém pocitu, a jak sama říká, vychází „z feelingu zadání“. Inspiraci u barev vůbec nehledá, a pokud potřebuje aplikovat barvy „nové“ a neotřelé, bere je z dostupných vzorníků. Přestože se lehce brání ukázat na svou nejoblíbenější barvu, ráda pracuje se šedou a jejími odstíny, protože se výtečně kombinuje. Ilustrátorce vyhovuje používání barevných kombinací tón v tónu a sem tam sáhne i po větších kontrastech, záleží na projektu a momentální náladě.

Když o barvách hovoří, opět se uchyluje k zážitkům z dětství, které v ní očividně vyvolávají hřejivé pocity a pocity bezpečí. Že má Vera v barvách zcela jasno, potvrzuje také interiér pracovny, ve které jsme ji navštívili. Vše je do detailu sladěné do velmi světlého tónu, celkovou atmosféru nic neruší.

Jediné, co se aktuálně celému prostoru barevně vymyká a co neustále přitahuje naši pozornost, je červené autíčko, kulišácky vykukující z obrazovky Verčina zapnutého stolního počítače. „Je to Reindeer red,“ odpovídá Vera na nevyslovenou otázku, pozorujíc naše upřené pohledy na monitor, „a ta barva je jednou ze součástí emocí, které jsem použila při ilustraci červeného autíčka do vánočního příběhu ŠKODA AUTO.“

Autorka velmi živě popisuje, jak a proč zrovna tuhle barvu vybrala: „Není to běžná červená, tahle je jasná a hřejivá a vychází přímo z charakteru soba Rudolfa, z jeho srdce, z té jeho dobroty,“ popisuje a současně nás ochotně a s úsměvem na tváři seznamuje s celým tvůrčím procesem ilustrace vánočního spotu. Tím, jak prozrazuje vytváření přátelského charakteru autíčka (ale i ostatních hrdinů příběhu), zmiňuje se o největších výzvách a úskalích projektu, současně na sebe bezděčně prozrazuje, jak mnoho toho ví, nejen o barvách, ale i samotném automobilovém průmyslu.

Hovoříc dlouze o vozech a svém vztahu k nim a k řízení, vrací se ve svých myšlenkách již potřetí do svého dětství. Vera vzpomíná na své dva dědečky, kteří oba vlastnili vozy ŠKODA, konkrétně starou „Oktávku“ a „Embéčko“. „Škodovka bylo vlastně první auto, které jsem v životě poznala. Líbí se mi, že je to česká značka, že to auto vzniklo u nás,“ přistihuje se ilustrátorka u hřejivého pocitu jistého druhu vlastenectví. Její opravdu dobrý pocit z toho, že pracovala pro značku ŠKODA, je více než uvěřitelný. Fascinována automobilovým funkčním, ale především pak estetickým designem si Vera sama dokáže představit, že by navrhla svůj vlastní vůz. Jaký by asi byl? V šedivých tónech s dobrotou v „očích“, anebo právě v TÉ barvě Reindeer red, která byla populární v letech 1972 a 1973?