Můj život s autem: Nikdy bych nejel do myčky

Mnohonásobný šampion České republiky v rallye, mistr Evropy a vítěz řady slavných závodů mistrovství světa. Jakým řidičem je závodník Jan Kopecký v civilu a jaký má vztah k autům?

23. 5. 2018 Životní styl Lidé

Jeho závodní historie se s vozy ŠKODA pojí už téměř 20 let, z toho již jedenáctým rokem je Jan Kopecký pilotem továrního týmu ŠKODA Motorsport. Proto nepřekvapí, že i v osobním životě je věrný právě této značce. Momentálně jezdí ve voze OCTAVIA RS 245, a až ho jednou bude prodávat, bude to pro nového majitele nečekaně dobrá koupě. Věta „auto po závodníkovi“ by sice většinu zájemců toužících po „autě po důchodci“ zaručeně odradila, ve skutečnosti byste však jen těžko hledali vůz s lepší péčí.

Slovo „závodník“ sice v běžném provozu bývá synonymem pro postrach silnic, i v tomto případě je to však neprávem. Pokud Jana Kopeckého potkáte na silnici, můžete být bez obav, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je, že se na jízdu vždy dokonale soustředí. Napadlo vás někdy, jestli automobiloví závodníci vnímají běžnou jízdu jako zpomalený film? Pravda je, že vlastně ano.

„Při vší skromnosti, ten rozdíl oproti netrénovanému řidiči je obrovský. Díky rychlosti, v jaké závodíme, máme skutečně posunuté vnímání. Dokážeme sledovat spoustu věcí a vnímat i detaily, kterých si běžný člověk nemůže nikdy všimnout,“ popisuje výhody závodních jezdců Kopecký.

Druhým důvodem je fakt, že zkrátka nechce riskovat. „OCTAVIA RS 245 je nejrychlejší ŠKODA, kterou jsem kdy měl. Je skvělé mít velký výkon, když člověk potřebuje rychle a bezpečně předjet, a „ereso“ umí vystřelit jako raketa. Nepoužívám ho ale k tomu, abych jezdil dvoustovkou někde po běžné silnici. Za prvé se to nesmí a za druhé si nemůžu dovolit přijít o řidičský průkaz, protože bych pak automaticky musel přestat také závodit,“ říká Kopecký.

Výčet Kopeckého sportovních úspěchů je opravdu dlouhý. S vozy týmu ŠKODA Motorsport se stal evropským šampionem v rallye v roce 2013, vítězem asijsko-pacifického mistrovství v rallye 2014, českým rallye šampionem v letech 2004, 2012, 2015, 2016 a 2017 a v mistrovství světa už letos s vozem FABIA R5 stihl vyhrát slavné Monte Carlo i závod na Korsice. Nikdo tedy nemůže pochybovat o tom, že jestli někdo má na to, aby jezdil rychle, je to právě on. Jenže on přesto zůstává skromný a na silnicích se nikam nežene.

„Na českých silnicích mi chybí hlavně plynulost a zdvořilost. Řekl bych, že my Češi býváme někdy za volantem příliš arogantní,“ konstatuje Kopecký. Sám za volantem respektuje dopravní předpisy a snaží se mít vždy přehled o dění kolem. „Nerad třeba jezdím v koloně, kde má člověk omezený výhled a možnosti, jak reagovat na nenadálou situaci. To raději předjedu. Už můj děda říkal, že na silnici může v každém okamžiku nastat milion různých situací. A měl pravdu. Proto se neustále snažím předvídat.“

1. Jaký byl váš včerejší pracovní den?

Je to vždycky pestré. Když jsou zrovna závody, mám kromě samotných erzet na programu seznamovací jízdy, slavnostní starty, připravuji se sledováním onboard záběrů, srovnávám si trať s předchozími ročníky a podobně. Kromě samotných soutěží se účastním s týmem ŠKODA Motorsport řady testů, při kterých se podílím na ladění a vývoji závodního vozu FABIA R5, což mi - kromě tvrdé práce – přináší i velkou radost. A velmi důležitá je pro mě také fyzická kondice, takže mám pořád co dělat.

2. Co vás přivedlo k motorsportu?

Rodina. Už můj děda závodil na motorce, jezdil motokros a enduro. Byl také u vzniku vůbec prvních motokár u nás v Československu. Můj otec v tom pokračoval, k motokárám přidal také závody do vrchu a v roce 1994 se stal vůbec prvním českým mistrem Evropy. Když jsem vyrůstal, vyzkoušel jsem všechny možné sporty, ale v 11 letech jsem za tátou přišel a řekl jsem mu, že bych si chtěl také vyzkoušet motokáry. I on si samozřejmě přál, abych závodil, ale nikdy mě do toho netlačil, za což mu moc děkuji.

3. Co vás na vaší práci baví nejvíc?

Hlavně adrenalin. A potom samozřejmě úspěchy a vítězství, jako v každém sportu. Je za tím spousta práce, motorsport je náročný psychicky, fyzicky i finančně. Takže když se zadaří a jsou vidět výsledky, je to velké zadostiučinění.

4. A co vás pro změnu štve?

Motorsport, jako asi každý profesionální sport, bere velkou spoustu času. Neexistují volné víkendy ani svátky, když je potřeba, maká se pořád. To je někdy vyčerpávající.

5. Jaké to bylo, když jste poprvé řídil vůz?

Úplně poprvé mi mohlo být pět nebo šest roků, když jsem seděl tátovi na klíně a řídil jsem avii. To ale znám jen z vyprávění. Moje první auto pak byla FELICIA 1.6 a moc dobře si pamatuji, že jsem se řidičáku nemohl dočkat.

6. Co byste dělal, kdyby neexistovaly automobily?

My v motorsportu říkáme, že na „kdyby“ se nehraje. Takže zaplať pánbůh za to, že automobily existují. Určitě bych si ale našel zálibu i v něčem jiném a myslím, že by to byl zase nějaký sport.

7. Jak podle vás budou auta vypadat za 20 let?

Nad tím popravdě moc nepřemýšlím. Já mám rád auta taková, jaká jsou.

8. S čím nebo na co jste si v dětství nejradši hrál?

Moje nejoblíbenější hračka bylo jednoznačně kolo. Vyrůstal jsem na vesnici, takže jsem byl pořád venku a lítal jsem na kole.

9. Vzpomněl byste si na nějakou neobvyklou historku, kterou jste zažil s autem?

Skoro všechno, co zažívám, je neobvyklé a s autem, takže těžko vybírat. Ale vzpomínám si třeba, jak jsme s kamarády jezdili na diskotéky. Já jsem je tam vždycky odvezl, vysadil, a zatímco oni šli tancovat, já se sebral a jel jsem s autem řádit do lesů. A pak jsem je po pár hodinách zase nabral a jeli jsme domů. Na diskotékách jsem se kupodivu za volantem dost naučil.

10. Na jaké místo, kdekoliv na světě, byste se rád vydal autem?

V tomto ohledu už mám sny splněné, díky motorsportu jsem procestoval celý svět. Pro mě je srdcovou zemí Austrálie a na druhém místě Japonsko. Tam se rád kdykoliv vydám znovu.