Zuzana Habáňová: Svět je tak barevný, jak jen mu dovolíte

Zuzana Habáňová žila až do svých osmadvaceti úplně normální život. Ačkoliv trpěla od dětství silnou cukrovkou, vystudovala vysokou školu a odstěhovala se za prací do Prahy. Pak se všechno změnilo, ale ona se nevzdala. Zjistěte více o tomto výjimečném příběhu odvahy.

6. 12. 2018 Životní styl Lidé

Zuzana byla hodně akční a se svým psem trávila většinu volného času v přírodě. Najednou pociťovala, že se jí rapidně horší zrak. Začalo to rozmazaným viděním v noci a skončilo dramatickou operací. „Dlouholetí diabetici mají časem problémy například právě s očima, trochu jsem tudíž tušila, odkud vítr fouká. Člověk si to ale samozřejmě nechce připustit,“ vzpomíná.

Když jí doktor sdělil, že bez operace může být do roka úplně slepá, byl to pro ni šok. Stále však měla naději, že nebude tak zle. Vše se ale dalo do pohybu v roce 2007, kdy se večer dívala doma na televizi a před očima se jí rozlila krvavá řeka. „Praskla mi céva v oku, bylo to strašidelné,“ popisuje.

Nový začátek

Oko jí operovali přesně v den jejích třicátých narozenin. A když k ní po zákroku přišla lékařka a sundala jí náplast, byla hodně nervózní. „Neviděla jsem nic ostrého, jen světlo a obrysy. Ale když mi před obličejem zamávala rukou, já viděla pohyb a ona mi sdělila, že se operace podařila, podruhé jsem se narodila. Dostala jsem neskutečnou chuť začít znovu žít,“ říká Zuzana, která má nyní zrak zachovaný asi jen z 15 %. Má trubicové vidění a vidí svět jako přes akvárko s vodou, a to kvůli silikonovému oleji chránícímu její oční cévy. To, že Zuzaně začal nový život, podpořil i fakt, že se musela všechno učit úplně znovu, včetně chůze. Než svému okolí byla ochotná přiznat, že je nevidomá a použila bílou hůlku, setkala se dokonce párkrát i s nařčením, že je opilá.

„Hodně času jsem tehdy trávila sledováním dramatických dokumentů. Utvrzovaly mě v tom, že já se mám krásně a žiju vlastně skvělý život. Někde uvnitř jsem ale cítila, že mi to nestačí, že potřebuji zažít nějaké svoje dobrodružství,“ dodává další rozměr své snahy o změnu přístupu.

Cesta je cíl

Jak už to někdy bývá, náhody se dějí. A tak jednoho dne, čistě náhodou, napsal Zuzaně její dávný kamarád. Zrovna dokončil studia medicíny a rád by na měsíc někam odjel, a tak se ptal, jestli nechce jet s ním. A Zuzana chtěla. O tom, jak závažný problém má s očima, pochopil až na letišti před odletem do Thajska. „Byl to můj druhý let v životě, a navíc jsem se dozvěděla, že z Bangkoku se budu muset vrátit sama. Celým tělem mi projelo příjemné mravenčení a já si uvědomila, že tohle je to pravé,“ říká. To, jak moc jí tenhle nápad změní život, si ale uvědomila až na pláži za křiku papoušků a při vdechování omamné vůně, kterou vnímala mnohem intenzivněji než dříve.

Následovala cesta na Kos a pak cesta do Indie, kterou plánovala sama. Vzala s sebou kamaráda, který nikdy nikam necestoval, zařídila vše potřebné a projela s ním jihozápad Indie. Jiného kamaráda vzala do Turecka, do Kurdistánu, a tam se jí tak zalíbilo, že se za rok vrátila znovu, ale už sama. „Muslimské země jsou opravdu skvělé. Lidé se tam chovají moc hezky a mezi Kurdy se mi strašně líbilo. Díky kurdskému známému jsem se podívala i do Iráku a později do Íránu, ale to je zas trochu jiný příběh,“ vypráví nadšeně Zuzana. Málokdo by asi čekal, že tahle křehká nevidomá brunetka Írán procestovala jako „couchsurferka“. Za celých sedmnáct dní neplatila ani jeden hotel a díky pohostinnosti místních přibrala 5 kilo.

Peníze nejsou limitem

Již čtvrtým rokem cestuje Zuzana spolu se svým přítelem. Ačkoliv nemají peněz nazbyt, naučili se žít natolik skromně, že je jejich příjmy nelimitují a mohou vyrazit za dobrodružstvím kdykoliv je napadne. „Nikdy by mě nenapadlo, za jak málo se tu dá žít. Když jsem vydělávala, prošustrovala jsem spousty peněz zbytečně. Teď utrácíme minimálně. Šetříme na jídle, nikam nechodíme, nemáme auto – ale letenky, ty hlídám pořád,“ říká nadšeně.

Kromě tohoto způsobu poznávání světa, se Zuzana nadchla i pro pěší poutě. Spolu se svým tatínkem došla do Santiaga de Compostela, do Říma, prošla polskou stezku Orlích hnízd, pouť Svatého Olafa z Lillehammeru do Trondheimu, a příští rok (2019) se chystá zdolat GR7, dlouhý trek vedoucí přes Andalusii. Zuzana je zářným příkladem toho, že své limity si určujeme jen my sami. A pokud nám nějakou překážku přece jen osud hodí do cesty, vždy se dá nějak překonat.