Neobyčejné interview

Pořídit rozhovor s legendami týmu ŠKODA Motorsport při řádění na zasněženém okruhu? To byl nelehký kousek i pro snaživou reportérku. Podívejte se, jak to dopadlo.

19. 1. 2017 Životní styl Motorsport

Jan: Když zůstaneme za volantem, nechtěl bych řídit jako „běžný“ člověk. Ať jedu s kýmkoliv, pozoruji, jak ostatní řídí a shledávám, že z mého pohledu vnímají méně, než by měli. Je jasné, že jsme vytrénovaní, musíme se rozhodovat v okamžiku a umíme lépe předvídat situace. Přesto by řidiči mohli vnímat až třeba o 80 procent více toho, co se kolem nich děje, zkrátka „nepozorovat kapotu“. Do svého života jsem si také přenesl dochvilnost. Ta je pro mne opravdu zásadní.

Jan: Nemám to tak, že bych označil jako nejcennější vítězství jedno pomyslné první místo. Hodně si cením dvou pátých míst dosažených s vozem ŠKODA FABIA WRC v letech 2006 a 2007. Šampionát tehdy probíhal ve Španělsku a o rok později v Německu a my jsme šli do závodu se starším vozem, který vývojově skončil v roce 2005. Vzpomínám, že se nám podařilo dostat vůz nejen do skvělé kondice, ale také zvýšit jeho rychlost. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že bez Škodovky by se nám takový výkon sotva podařil. Velmi důležitá jsou pro mě určitě pětinásobná vítězství na naší nejprestižnější soutěži Barum Rally. Celých 46 let trvalo, než se něco takového někomu podařilo a já za to děkuji oběma svým spolujezdcům Petrovi Starému a Pavlu Dreslerovi. A samozřejmě Škodovce!

Václav: Kondici jsem měl naštěstí vždycky dobrou, nepotřeboval jsem nijak tělo navíc trénovat. Já jsem si spíš hrál s těmi vozy. S týmem jsme, mnohokrát před závodem i dlouho do noci, vylepšovali jejich jízdní vlastnosti. To pro nás bylo důležité. Tenkrát se jezdily delší trasy kolem 3000 kilometrů, čili v kondici musela být především auta. Bylo nutné je nejen připravit, ale také řídit tak, aby vydržela do cíle. To byla otázka strategie. U dnešních vozů je to jiné, ty jsou de facto nerozbitné. Piloti si mohou víc dovolit, aniž by riskovali. Také tratě jsou teď dramaticky kratší.

Jan: Já jsem sám na sobě poznal, jak tyto věci spolu velmi úzce souvisí. Pokud mám dobrou fyzičku, pak tu psychiku nepotřebuji naštěstí až tolik řešit. Bez fyzičky to, stejně jako u jakéhokoliv jiného sportu, nejde a motorsport není výjimkou. Často slýchávám: „Na co potřebuješ fyzičku, vždyť jenom kroutíš volantem?“ Mnozí však nemají ponětí o tom, že na tom asfaltu jsou obrovská „géčka“ a ta působí na krční svalstvo, páteř, břicho, záda i nohy. Na pedál tlačíte silou pětačtyřiceti kilo. Trénink je tedy nezbytný. Já bych letos rád vyzkoušel jógu. Zatím to nešlo, vloni bylo všeho skutečně moc, ale letos už to plánuju.

Vzpomíná, že tehdy to byla ŠKODA 1000.

Cesta k závodění byla jasně vytyčená a jakmile ochutnal svůj první úspěch, stal se pro něj obrovskou motivací.

Dnes už se to nedělá, a ani to není možné, ale tenkrát si Václav uměl svůj závodní vůz opravit sám. „S mechaniky jsem byl strůjcem vývoje auta, které jsem později řídil. Neustále jsme ho s týmem vylepšovali. Ostatní nám říkali, že jsme takoví lišáci, že máme vždycky něco navíc,“ vzpomíná Václav Blahna na éru, kdy aktivně závodil. Vztah k vozu, který na náročných tratích pilotoval, je z něj cítit i nyní. Nikdy neměl rád rozbité cesty, auto musel šetřit, aby společně „přežili“ do cíle. „Soucítění s vozem mi pomáhalo vyhrát“, vyznává se upřímně Václav.

Své době je Václav vděčný za to, že měl možnost víc trénovat, než je tomu nyní, vlastně neomezeně. Rozdílů v motorsportu oproti dnešku pozoruje nepočítaně, počínaje zmíněným časem na trénink, přes délku závodní tratě, jízdní vlastnostmi vozů, materiály, které definuje jako nerozbitné. „Dnešní auto jede neskutečně, je to absolutně neporovnatelné. Neřeší se tolik náročnost tratě, ty materiály zkrátka vydrží. Jezdec si s ohledem na to, co popisuji, může dovolit prakticky cokoliv. Jiné jsou tlumiče, pneumatiky...“

Kdyby si měl vybrat, přenesl by si Václav Blahna ze současného do svého tehdejšího závodního vozu podvozek: „Dnešní auto absolvuje skok a vy vidíte, že se ani nehne, prostě se přilepí k zemi. To my jsme tenkrát museli po skoku bojovat, abychom se vůbec na té silnici udrželi.“ Václava fascinuje také úroveň diagnostiky závodních vozů. Je mu sympatické, že nevhodné díly se mohou včas vyměnit a to třeba jen z preventivních důvodů. Příjemně naladěný Václav Blahna se taky přiznává, že jej na současné době přece jen něco trochu mrzí. „Líbilo by se mi, kdyby dnes mohli ve větší míře závodit talenti. Až na výjimky to tu moc nevidím. Současná doba je holt postavená na trochu jiných základech a výhodu mají ti, kteří si pro svá hobby umí sehnat peníze,“ uvažuje Blahna a dodává, že se to týkalo například i jeho syna.

Na Janu Kopeckém se mu líbí, že „toho Honza dělá pro úspěch hodně a že dost cvičí.“ Sympatický mu je také Janův přístup k životosprávě.

ŠKODA FABIA R5	TECHNICKÁ DATA	ŠKODA 130 RS
1,620 cm³	Objem motoru	1,300 cm³
205 kW (290 K)	Max. výkon	85 kW (116 K)
420 Nm při 4 750 min^-1	Max. točivý moment	131 Nm při 5 000 min^-1
4.2 s	Zrychlení 0 – 100 km/h	8.2 s
195 km/h	Nejvyšší rychlost	167 km/h

Jan Kopecký

se pohyboval ve světě motorů odmalička. Pozoroval už svého dědu, který se proháněl nejprve na motorkách, pak na motokárách. Atmosféru závodění mohl nasávat taktéž u otce, který se svého času stal jedním z nejvýraznějších závodníků tehdejšího Československa. Přestože Jana bavilo vše pozorovat,nijak zvlášť jej to k závodění zprvu nelákalo. Vzpomínka na otce jej očividně naplňuje vděčností za to, že ho k ničemu nenutil. Vše se změnilo až kolem jedenáctého roku jeho života. Najednou ho závodění zcela přitáhlo a následně se přetavilo ve splněný sen. Jan se vnímá jako hodně soutěživý typ, nicméně své schopnosti umí dobře vyhodnocovat. To se projevuje v ostatních, jak sám říká doplňkových, sportech. Zná své limity a ví, že bez tréninku vyhrávat na všech frontách prostě nelze. Sympatické na Janovi je, že ráno nevstává jenom a pouze pro motorsport, ale pro život jako takový. Na světě dokáže spatřit i mimo závodění mnoho zajímavého a krásného. Svou profesi zkrátka miluje, avšak nelpí na ní. Alespoň ne příliš.

Václava Blahnu potkal Jan během několika testování aut v týmu ŠKODA Motorsport a snažil se od něj, stejně jako od všech ostatních dobrých pilotů, načerpat přístup k závodění. Zajímalo jej, co dělají pro to, aby byli těmi nejlepšími. V jednom voze s ním ovšem (kromě této unikátní příležitosti ke 40. výročí úspěchu na Rally Monte Carlo) nikdy neseděl, jeho kariéru mohl pozorovat už jen zdálky, kdy se zajímal o historii „svého“ sportu.

„Byl to tenkrát kliďas,“ říká Jan o Václavovi s úsměvem. Jan oceňuje také Václavovu schopnost hledět si svého vozu a vše ostatní nechat na těch, kteří jsou za to zodpovědní: „Je to zajímavé, bylo asi třeba velké důvěry k ostatním z týmu, když nepotřeboval mít všechno pod kontrolou.“

Extrémně sympatická je Honzovi Kopeckému doba, kdy Václav na tratích rally působil, a přiznává lásku k legendárnímu vozu ŠKODA 130 RS: „Do toho auta se okamžitě zamilujete. Tenkrát i teď. To auto prostě neztratilo svoji tvář. Celkově byla ta doba jiná, nebyla tolik uspěchaná jako dnes. Ti chlapi jezdili na vytrvalost.” Jan si umí i lehce postesknout, když přijde na přetřes přístup ke sportu tehdy a nyní. Mrzí jej, že se obecně vytrácí takzvaná srdcařina. Podle něj se ještě „díkybohu“ někdo najde, ať mezi mechaniky, techniky nebo inženýry. Uvědomuje si, že takovýto životní styl není pro každého, neplatí zde osmihodinová pracovní doba, pracuje se podle potřeb a „tohle každý nedokáže,“ uzavírá Jan.

Dnes je to jednodušší, vozy jsou vybaveny spoustou senzorů, které monitorují a upozorňují, jako kdyby byl vůz na JIPce,” říká s úsměvem Jan. Péči o závodní auta v době, kdy rally kraloval Václav, vnímá jako důkladnější. „Vůz se musel víc šetřit kvůli materiálům, ze kterých byl vyrobený. Muselo se o tom víc přemýšlet.

“Jan Kopecký má za sebou extrémně špičkový rok. Před sebou má teď nejen Rally Monte Carlo, ale také celou závodní sezónu 2017. Sám by si přál dostat znovu příležitost startovat na WRC2 a samozřejmě by rád znovu obhájil titul z Barum Rally. Je si vědom toho, že se spolujezdcem Pavlem Dreslerem mají co nabídnout. Také však ví, že si konkurence už hodně brousí zuby. „Myslím, že už jim trochu lezeme na nervy,“ dodává s lišáckým úsměvem na tváři.