„Trap se, pitomče!“ – po stopách Tour de France

Čtyři nadšení cyklisté, čtyři vražedné alpské průsmyky, 138 kilometrů, jeden cíl: akce L’Étape du Tour nabízí hobby cyklistům jedinečnou příležitost zažít na vlastní kůži fascinující Tour de France v tom pravém slova smyslu.

26. 4. 2016 Životní styl Sport Cyklistika

Při tomto závodě pro každého absolvují účastníci stejnou trasu, kterou o několik dnů později pojedou také profesionálové. V roce 2015 byli při tom také čtyři cyklisté, kteří v soutěži pořádané společností ŠKODA AUTO a online magazínem WeLoveCycling vyhráli velkou cenu: místo na startu. Směli se tak jeden den cítit jako profesionálové.

Nohy pálí, srdce tluče jako o závod, potůčky potu se řinou z čela. Martin Roman jde ze sedla, šlape vestoje: „Teď to jenom nevzdat! Šlapat dál, prostě šlapat dál.“ S otevřenými ústy a rozepnutým trikotem se plahočí průsmykem Col du Chaussy: stoupání dlouhé více než 15 kilometrů, sklon až 8,7 procenta. Třiatřicetiletý cyklista je pevně rozhodnutý to zvládnout, překonat sám sebe. Protože na konci láká odměna za všechnu tu dřinu: cílová čára závodu L’Étape du Tour 2015.

Také José Gabriel García Caro a Emmanouil Maragkoudakis se postavili této extrémní zkoušce. Získali dvě z vytoužených startovních míst v soutěži pořádané online magazínem WeLoveCycling a společností ŠKODA AUTO. Za tým WeLoveCycling šlape do pedálů také Lionel Macaluso, jeden z ambasadorů uvedeného on-line magazínu.

Takže teď se věci mají takto: tohoto horkého červencového dne mají všichni na programu 19. etapu Tour de France 2015. Na trase ze Saint-Jean-de-Maurienne do La Toussuire, dlouhé 138 kilometrů, je třeba zdolat čtyři náročné alpské průsmyky. Zúčastní se zhruba 12 000 cyklistů ze 72 zemí – dohromady představují působivou kulisu. Pro srovnání: peloton zřejmě nejtvrdšího cyklistického závodu na světě tvoří asi 200 profesionálů.

Průsmyk Col du Chaussy hned po startu představuje první překážku. Stoupání měří 15,4 kilometru a průměrný sklon činí 6,3 procenta. Tady vlastně nejde ani tak o to, jak dobře vyjedeš na závodním kole nahoru, ale spíš o to, kolik bolesti dokážeš vydržet – a jak dlouho. Ve stoupání mě několik účastníků předjíždí. Kluci jsou tak hubení, že by je moje máma hned posílala k lékaři. Určitě by jim naložila pořádnou porci knedlíků, aby nabrali trochu tuku na žebra, a nenechala by si to nikým vymluvit.

Ale zpátky do tvrdé reality. Já teď nepotřebuju žádné knedlíky, ale čerstvý příděl vody. Naštěstí si můžu hned oddechnout. Protože jako ve skutečném životě se ani při závodě L’Étape du Tour pořád jenom nes-toupá nahoru, ale někdy to jde také s kopce dolů. Okolí a rozhledy jsou na 20 kilometrů dlouhém sjezdu tak krásné, že mi skutečně dojetím vstoupilo do očí pár slziček. Na sentimentalitu však není čas, tachometr ukazuje více než 70 km/h. Bylo by pošetilé podcenit nebezpečí, která tu číhají. To si uvědomuji nejpozději v okamžiku, kdy míjím několik sani-tek. Nějací cyklisté spadli a teď se krčí zabalení v blýskavých záchranných pokrývkách na krajnici – není to nijak pěkný pohled.

Zhruba po 60 kilometrech začíná stoupání na průsmyk Col de la Croix de Fer. Tenhle kopec je nemilosrdný, to vědí příznivci cyklistiky velice dobře. Průsmyku se říká „zabiják lýtek“. Asfaltová stuha dlouhá neúprosných 22,4 kilometru s průměrným stoupáním 6,9 procenta se vine až do výšky 2 067 metrů nad mořem. Mezitím se průsmyk „Železný kříž“ vpaluje do stehen až 10% stoupáním. Nikoli nadarmo je při Tour považován za vrch nejvyšší kategorie (Hors Catégorie). Masiv se mi staví do cesty jako stěna. Ale já ho zdolám. Četní diváci podél trasy mě svým pokřikem doslova ženou nahoru: „Bravo! Vydrž!“ Nějaký starší pán rozdává cyklistům láhve s pitím a sprchou na nejprudším místě nabízí vítané ochlazení.

Právě v téhle části trasy mě najednou postihly křeče. Tak silné, že jsem musel na chvíli sesednout. Ale nemůžu to přece vzdát, to vůbec nepřichází v úvahu. Krátce nato jsem se znovu vyšvihl do sedla. Silnice je ale tak strmá, že se sám vůbec nemůžu rozjet. V prvních metrech mě roztlačují diváci. Za průsmykem Col de la Croix de Fer následují ještě dvě další stoupání, včetně posledního do cíle v La Toussuire. „Prosím, nenechej mě vzdát to, nech mě jet dál!“ Ano, je to tak: 20 kilometrů před cílem se začínám modlit. Údolí se podobá obrovské sauně. Potom se jede do kopce. To je peklo. Už jenom 18 kilometrů. Každý metr je však ještě bolestivější než ten předchozí. Cíl je tak blízko, teď už to nemůžu vzdát. Před sebou zahlédnu kamaráda, který byl také na startu L’Étape du Tour. Oba víme: tohle je asi to nejdrsnější, co jsme kdy dokázali. Když je cíl na dohled, pouštíme se do sprintu a společně přejíždíme cílovou čáru.

Cyklistice se věnuji už dlouhou dobu. Od té doby, co mi bylo sedm, je kolo pevnou součástí mého života. Jako sjezdař však jezdím většinou na horském kole. Bydlím v Marseille a trénuji dvakrát za týden. Oblast kolem Azurového pobřeží přitom nabízí ideální podmínky pro krásné cyklistické túry jak na horském, tak na závodním kole. Je to ovšem už dlouho, co jsem v jednom dni ujel na závodním kole více než 120 kilometrů.

První stoupání zdolávám ve skupině. Rytmus je spíš klidný a uvolněný. To se však mění, jakmile dosáhneme vrcholu: někteří jezdci chtějí ujet. Předjíždějí, řítí se s kopce dolů, jedou na hraně.

Vždycky se jim to nedaří – vidím, jak jeden kamarád po pádu sedí na kraji silnice. Snažím se sám sebe brzdit: „klid a jeď na jistotu!“

Věším se na jednoho závodníka, který sjíždí rychle, a přitom bezpečně, jedu za ním v závětří. Na rovných úsecích přebírám práci vedoucího. Po-poháníme se tak navzájem kupředu. Takové formace používají i profesionálové a střídají se ve vedoucí pozici, protože promyšlená jízda v závětří šetří síly. Spolupráce funguje dobře, můj tachometr ukazuje nejvyšší rychlost 72 km/h.

I přes závětří je tato etapa extrémně namáhavá. Cítím to a vidím: v poslední občerstvovací zóně před cílem mi sportovní hodinky prozrazují, že moje tělo už spotřebovalo více než 9 000 kalorií. Potřebuji energii, jsem ale prostě příliš vyčerpaný na to, abych mohl něco sníst. Následuje reakce v nohou, křeče působí při šlapání hotová muka. Nejpozději teď je mi to jasné: poslední stoupání do La Toussuire bude extrémně tvrdé. Moje tušení se potvrzuje, nakonec však skutečně přejíždím cílovou čáru. Vyčerpaný, ale šťastný přebírám hrdě medaili a tričko s potiskem „Finisher“. Mám z toho radost jako malé dítě.

Bezprostředně před závodem se bavím s ostatními startujícími z týmu WeLoveCycling a najednou je mi jasné, že jsem s talířem 53/39 pro tenhle profil trati udělal chybu. Většina ostatních jezdců zvolila variantu 50/34 a mají tak při čtyřech stoupáních výhodu lehčích převodů. Vím tedy už od začátku, že mě dneska budou pálit nohy. A měl jsem pravdu…

V prvním kopci se pokouším udržet středně rychlé tempo a nepouštím se do žádných ataků. Cítím se fit, nádherně a užívám si každého metru. Je to skutečně fantastický pocit, škrábat se nahoru společně s tolika dalšími příznivci cyklistiky s takovým nádherným výhledem. Trasa je už vyzdobená pro profíky, asfalt všude zdobí nějaké průpovídky. Nahoře se sám cítím jako profesionál.

Nejsem vůbec vyčerpaný a říkám si: „Tak jo, bylo to poměrně snadné, jedeme dál.“ A následuje sjezd. Volím největší převod, nastupuji do šlapek, jedu tak rychle, jak to jde. Společně se řítíme ve skupině dolů do údolí – stále na hraně. Potom však vidím první pád a spěchající sanitku. Okamžitě je mi jasné, že není moc chytré kvůli několika málo vteřinám časového zisku podstupovat na mně zcela neznámé trati tak vysoké riziko.

V následujícím plochém úseku trati se znovu napojuji na skupinu. Tempo je vysoké, v průměru více než 40 km/h, a už je tady zas – ten „pocit profíka“. Slunce pomalu dosahuje vrcholu na obloze a diváků je okolo trati stále víc. To je pro mě úplně nové a neuvěřitelně fascinující. U nás doma v Řecku nestojí při cyklistických závodech u cesty žádní fanoušci, kteří by vás mohli povzbuzovat. Tady ve Francii vás svým voláním „Allez, allez“ doslova strkají do cíle – to mi dodávalo během této etapy neuvěři-telně mnoho sil.

Po 2 hodinách a 16 minutách je na programu asi nejtěžší zkouška toho-to dne: stoupání na Col du Glandon respektive Col de la Croix de Fer. Znovu volím střední tempo. Zpočátku jde všechno podle plánu a já si užívám působivého pohledu na množství cyklistů, kteří se škrabou nahoru jako korálky navléknuté na šňůrku. Po několika málo minutách však platím za svoje špatné rozhodnutí: stoupání je stále prudší. Rád bych trochu šetřil nohy na zbytek etapy, jsme totiž teprve v polovině. Ale nejde to. Kvůli chybnému převodu musím přehodit na příliš těžkou rychlost, šlapu frekvencí jen 45 až 50 otáček za minutu. „Kdy už ten pitomej kopec skončí?“ to je všechno, co mi táhne hlavou. Okolo mne sesedá stále více jezdců a kolo dál vedou nebo – v horším případě – to otáčejí a vzdávají! „Musím to dokázat a dojet do cíle,“ proběhne mi hlavou. Metr za metrem se probojovávám k vrcholu a o něco později vyjíždím na Col de la Croix de Fer. Na tenhle kopec do smrti nezapomenu. Vpálil se mi do paměti. A do nohou.

Mám před sebou ještě zhruba 40 kilometrů. Při sjezdu uvolňuji stehna, mluvím s ostatními účastníky, snažím se sebrat sílu na poslední velké stoupání. Když okolo 12:30 vyjíždím poslední kopec, ukazuje teploměr vražedných 37 stupňů. A tohle mučení mi zase trochu ulehčují diváci. Povzbuzuje nás tolik fanoušků, nosí cyklistům vodu – od čtyřletého chlapečka až po sedmdesátiletou penzistku. Prostě neuvěřitelné! Znovu mobilizuji všechny síly. Když zahlédnu v dálce cílovou čáru, jdu ze sedla a nastupuji k závěrečnému sprintu. Pak mě to přemohlo. Bolesti a na-prosté vyčerpání ve spojení s obrovskou radostí a hrdostí: skutečně jsem to dokázal. V cíli mě objímá moje žena. Trpěla společně se mnou. Obrovský dík magazínu WeLoveCycling a společnosti ŠKODA AUTO za to, že jsem se téhle nezapomenutelné etapy Tour mohl zúčastnit. Je prostě neuvěřitelné, že profesionálové dokážou ze sebe vydávat takové nejvyšší výkony po dobu celých tří týdnů a dosahovat takového tempa. K tomu mě napadají jen tři slova: respekt, respekt, respekt!

Na kole jsem začal závodit v roce 2013. V současné době najezdím v se-dle zhruba 12 000 kilometrů za rok. V soutěži pořádané společností ŠKODA AUTO a magazínem WeLoveCycling jsem vyhrál místo na startu L’Étape du Tour 2015. Tak tu teď stojím na startu a smím se vydat na cestu po stopách profesionálů.

Přibližně před měsícem jsem v rámci akce „Quebrantahuesos“ nasbíral hodně výškových metrů ve francouzských Pyrenejích – ideální příprava na L’Étape du Tour. Abych byl připravený na tuto výzvu, jezdil jsem nejméně dvakrát týdně delší trasy a samozřejmě jsem do svého trénin-kového programu začlenil také hodně stoupání.

To bylo moje štěstí, protože na 138 kilometrech, které mám před sebou, mě čeká několik těžkých průsmyků. Začíná to hned krátce po startu průsmykem Col du Chaussy. Vyžádá si první obětování. Přes všechnu námahu si dovolím krátce se rozhlédnout okolo sebe a užívám si nádherného rozhledu. Ve sjezdu jedu spíše opatrně, protože v neznámém terénu číhá nebezpečí pádu v každé zatáčce. Po rovnějším úseku následuje na šedesátém a půltém kilometru další stoupání. Můj plán je jednoduchý: nechci jet do kopce příliš rychle, chci si najít svůj vlastní rytmus.

Zatáčku za zatáčkou se probojovávám nahoru. Každý metr je ještě namáhavější než ten předchozí. Ale že bych to vzdal? Ani nápad. Po 22 kilometrech konečně průsmyk. A tak jsem tady, v srdci francouzských Alp. Právě jsem zdolal nejvyšší a nejtěžší kopec, jaký mi kdy přišel pod kola.

Ještě však nejsem v cíli. Col du Mollard na 103. kilometru už mne však nemůže šokovat. Patří „jen“ do druhé kategorie. Pak to po 120 kilometrech znovu začíná být vážné: závěrečné stoupání do La Toussuire. Přede mnou je 17 strmých kilometrů a v nohách už mám 120 kilometrů a tři alpské průsmyky. Když chci dojet do cíle, musím nahoru. A znovu mi dávají další porci energie početní diváci okolo trati. Je to neuvěřitelné, kolik lidí tu žije cyklistikou a jak ji mají rádi. Díky jejich frenetickému povzbuzování ždímám ze svého těla poslední rezervy. Cestou potkávám Martina, který byl na startu také za tým WeLoveCycling. Poslední kilometry zvládáme společně. A pak je to tady: cílová čára, vidím ji před sebou. Spolu s Martinem ze sebe ještě jednou vydáváme všechno a sprintujeme do cíle.

Diváci oslavují mne a všechny ostatní, kterým se podařilo dojet až sem, jako vítěze Tour. Je to nezapomenutelný zážitek! Když si uvědomím, že profesionálové při třítýdenní Tour de France absolvují téměř každý den takto obtížné etapy v dechberoucím tempu, musím na ně myslet s nejvyšší úctou. Teď se těším na obrovský kopec těstovin, abych si zno-vu dobil baterie.