Myslíš, že bys zvládl práci navigátora? Už jsi to někdy zkoušel?
Myslím si, že vím, co Pavlova práce obnáší. Dělat bych ji ale nemohl. Přípravu samotnou bych asi zvládl, ale já se hrozně bojím na sedadle spolujezdce. Kromě toho bych se spolehlivě už při seznamovacích jízdách tak v patnácté zatáčce pozvracel. Jakmile neřídím, musím se alespoň dívat ven, jinak se mi prostě udělá zle a brzo by to odnesl právě rozpis.
Dá se říct, o kolik bys byl bez navigátora pomalejší?
To se liší u závodů, které známe, a u těch, které jedeme poprvé. Na známé trati spočívá role rozpisu hlavně v pokrytí aktuálních podmínek. Ty si poznačíme při seznamovacích jízdách, a i když jinak známe trať rychlostní zkoušky nazpaměť, můžeme tak dalších pár sekund získat. Při závodech, které neznáme, je však rozdíl o řád větší. Když se bavíme třeba o neznámé rychlostní zkoušce v délce 20 kilometrů, půjde rozdíl určitě do minut.
Jak důležitý je osobní vztah mezi pilotem a navigátorem?
U každé posádky je to jiné. Ale kdyby můj spolujezdec nebyl i můj dobrý kamarád, tak bych s ním v autě nevydržel. Jsem sice vodnář a dokážu tak určité věci rychle dostat z hlavy, ale se spolujezdcem trávím spoustu času. Kdybychom se neměli o čem bavit, nebo kdybychom se spolu nezasmáli, tak by to nešlo. To by prostě nefungovalo.
Které závodní momenty jste si s Pavlem nejvíc užili?
Nejvíc vzpomínám na ty, kdy jsme bojovali na ostří nože – na Jänner Rallye 2013 nebo na letošní německou rallye. Tam bylo spousta emocí a to si pak pamatujete. Každý rok se těšíme také na Korsiku, což je podle mě nejhezčí asfaltový závod na světě. Tam když člověk dokáže jet zkoušky opravdu ve stoprocentním tempu od začátku až do konce, tak mu z toho běhá mráz po zádech. Když se budeme bavit o Česku, je to samozřejmě Barum rallye. Mám na ní rád nabitou konkurenci a diváckou kulisu. Od prvního dne je vidět, jak tu lidé závody žijí.