Mění se projekt rok za rokem?
Ano i ne. Některé procesy probíhají už tak dlouho, že jsme jim víceméně vychytali všechny mouchy. Vypilovali jsme fungování týmu a dá se říct, že je s tím méně práce než dřív. Na druhé straně každý nový ročník přináší velké výzvy, ani ne tak stran týmu jako spíš zadání, hledání námětu a řešení úkolů. Samozřejmě přicházejí každodenní změny, na něž se připravit nedá. Za těch sedm let už je to pro nás jakési řemeslo, víme jak na to. Ale že by to jelo samospádem, to ani náhodou.
Baví vás to i po letech? Co vám projekt dává?
Rád pracuji s mladými lidmi, jinak bych tu neučil. Jasně, že mě to baví. Je to pro mě i výzva, chci, abychom byli pokaždé lepší než ročníky předešlé. Taky mě baví sledovat změny: na začátku máme skupinu vyjukaných a překvapených žáků, kteří pouze vědí, že by si chtěli postavit nějaké auto. Na konci je tým sebevědomých mladých lidí, kteří bez mrknutí oka dokážou obhájit své názory, vzájemně si oponovat, plánovat, vylepšovat, ale i nacházet kompromisy a přizpůsobovat se ostatním. Projekt trvá docela krátkou dobu a o to intenzivnější je pak sledovat rozdíly a to, jak žáci rostou.
Co považujete za nejtěžší?
Ukočírovat komunikaci uvnitř týmu, aby si všichni předávali všechny potřebné informace. To se často neděje a je na nás vedoucích, abychom to dokázali zaručit a pomohli najít žákům tu správnou cestu. Také sledujeme, kdo a jak se v týmu angažuje, a pak dlouze přemítáme a vybíráme, koho z dvaceti aktivních vybrat třeba k závěrečné prezentaci – protože by si to zasloužili všichni. Musíme dobře rozmýšlet, koho a kam poslat, aby to brali i jako ocenění své práce.
Chtěl bych vyzdvihnout ještě jednu věc: na celém projektu mají obrovskou zásluhu učitelé odborného výcviku. Spolu s žáky to auto tvoří, jsou prvními kritiky, těmi, kdo musí říct: tohle je dobrý nápad a tudy naopak cesta nevede. Díky nim mají žáci zpětnou vazbu, které by se jim jinak nedostalo.